Historie užívání tvrze - později dvora

Jak již bylo zmíněno, první zmínka o orlické tvrzi, jako sídle šlechty pochází z roku 1361, kdy je uváděn Ivan z Orlice, jako patron místního kostela. Tvrz měla tehdy podobu věže, v horní části asi dřevěné a o bližším popisu tohoto areálu nejsou žádné zprávy. Jsou známí i majetkoví následovníci tohoto Ivana do roku 1415. V této době, těsně před husitskými válkami, však veškeré  zprávy o Orlici končí a pokračují až o 100 let později. Kdo byl pánem Orlice v tomto období, případně jaký byl dopad husitských válek na naše nejbližší okolí se lze jenom domnívat. Z naší blízkosti ( Lanšperk, Žampach, Klášterec ) se objevují některé zprávy o vojenských aktivitách, usuzuje se i na zničení katolických kostelů na Orlici a v okolních vsích, kláštera v Klášterci/O., avšak hodnověrné, soudobé doklady chybí.

Někdy během 15. století se stává majitelem orlického statku rod Strachotů z Kralovic, původem ze středních Čech. Způsob jejich příchodu na Orlici byl do nedávné doby zcela neznámý a první historický doklad o jejich zdejším působení pochází až z roku 1516, kdy Michal Strachota držel zástavní právo na část zadluženého sousedního žampašského panství. V nedávné době se však podařilo dosti hodnověrně osvětlit i starší působení tohoto rodu na Orlici: Strachotové z Kralovic drželi od roku 1415 tvrz Hošť u Kostelce nad Černými Lesy. V roce 1447 se tam nějaký Metoděj Strachota zadlužil a musel část majeteku prodat Zdeňkovi Kostkovi z Postupic. Sice tam ještě 6 let potom hospodařil jako nájemce, ale potom z toho kraje mizí. Tento Metoděj měl syny Václava a Strachotu. Z podobné doby ale pochází zmínka o nějakém Metodějovi Strachotovi z tvrze Vorlice v souvislosti s jeho příslušností k českobratrské víře, která se nachází v knize Josefa Macka: Jiřík z Poděbrad (1967). Jméno Metoděj Strachota je jméno v Čechách mezi šlechtou velmi vyjímečné a naskýtá se tedy velká pravděpodobnost, že Metoděj Strachota po opuštění tvrze Hošť přesídlil kolem roku 1453 na Orlici. Tuto hypotézu podporuje i skutečnost, že  pán Zdeněk Kostka z Postupic (z koupené tvrze Hošť) ve podobné době (1451) koupil i sousední panství Lanšperk a byl stejné českobratrské víry jako Strachotové z Kralovic. Nějaký Václav Strachota (snad syn Metoděje) je také jmenován v létech 1465 – 1467 jako účastník poselstva pana Albrechta Kostky z Postupic (bratra Zdeňka) z pověření Jiříka z Poděbrad k francouzskému králi. Strachotové z Kralovic se tak dostali k Orlici asi s pomocí pánů Kostků z Postupic a drželi ji (s polovinou Mistrovic) po několik generací, až do roku 1565. Během doby jejich zdejší vlády se dostaly k Orlici také vsi Kunčice a Verměřovice, dříve patřící k panství Lanšperk, na kratší dobu i Petrovice, pravděpodobně někdy kolem roku 1550, snad rovněž zásluhou sousedících pánů Kostků z Postupic, k jejichž panství dříve tyto vsi náležely. Bližší doklady chybí. Některé z náhrobních desek těchto pánů z Kralovic jsou umístěny v orlickém kostele.

Dalšími obyvateli orlického zámku byli Sudové z Řeneč, původem z táborska, kteří se dostali na Orlici pravděpodobně sňatkem a následnou koupí statku v roce 1565. Rovněž tito páni z Řeneč byli Čeští bratři. V té době byla příslušníky víry pod obojí většina národa (utrakvisté, jednota bratrská, luteráni). Sudové z Řeneč se nějakým způsobem zapojili do povstání proti králi v roce 1618 (asi pouze finanční podporou) a po prohraném boji byli pokutováni. Poněvadž však neměli v té době dostatek finančních prostředků, byla jejich pokuta zaplacena až v další generaci. Během následující 30. leté války byla v orlickém dvoře prý nemocnice a mrtví byli pochováváni za kostelem. V době kolem roku 1590 dochází na Orlici k založení dalších dvou dvorů Špitálského v dolní části vsi a tzv. Machovského. Dcera Jetřicha, posledního držitele Orlice z rodu Sudů z Řeneč – Anna Dorota – se kolem roku 1642 provdala za Adama Mikuláše Vitanovského z Vlčkovic, původem z jižních Čech, od roku 1646 hejtmana hradeckého kraje, v té době držitele blízkého Uherska a dalších statků. Těmto rodičům se pravděpodobně na Orlici narodil také známý dobrodinec města Kyšperka, syn Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic. Podle koupní smlouvy z roku 1650 koupili tito manželé panství Kyšperk (pravděpodobně však dříve) a přesídlili trvale z Orlice do Kyšperka. Spojením obou panství však nezanikla povinnost jmenovat vždy samostatně vedle panství Kyšperk i statek orlický.

Budova zámku byla potom využívána jako správní centrum orlického dvora, když dvůr je poprve při zámku jmenován v roce 1543 (byl zde však již dříve). Po odstěhování vrchnosti v roce 1650 sloužil objekt pro ubytování správy dvora, případně čeledě. V roce 1654 je zde jmenováno 11 bydlících zaměstnanců dvora včetně šafáře, v roce 1783 pětičlenná rodina šafáře a 12 dělníků, v roce 1829 již pouze 11 členná rodina šafáře, žádní dělníci nejsou zapsáni. Snad v té době na práci do dvora docházeli. 

Již před rokem 1840 byly některé dvorské pozemky pronajímány místním drobným hospodářům, ale potom vrchnost začala pronajímat většinu pozemků, na kterých sama hospodařila, jako celek, vybraným a majetným nájemcům, za stanovených podmínek, zpravidla na 12-ti letou lhůtu. Orlický dvůr byl pronajímán společně s verměřovickým dvorem, zvaným „Žampach“. Podobně byl pronajímán i lukavický dvůr společně s dvorem šedivským. Kyšperský Nový dvůr si obhospodařovala vrchnost nadále ve vlastní režii. Řada dvorských pozemků byla také současně pronajímána drobným hospodářům přilehlých vsí.

Prvním nájemcem orlického dvora byl Jan Zástěra, rodák z Litomyšle. Vzpomínky na něho nejsou moc příznivé, smluvený deputát prý odváděl špatně a v mizerné kvalitě, na čeládku byl hrubý. Byl nějakým způsobem nemocen a zemřel v lázních, pochován je na orlickém hřbitově. Dobře se zapsala v srdcích orlických obyvatel jeho dcera Marie (1836-1890), provdaná za šlechtice Emila Lichtnera z Elbenthalu, která zřídila nadaci pro orlické chudé (každý rok 8 chudých po 50 zlatých) i její bratr František Zástěra (1841-1873), který převzal pacht po zemřelém otci. Rovněž tento František byl chatrného zdraví, bydlel ve verměřovickém dvoře a vědom si svého špatného zdraví nechal si prý obydlí vymalovat úmrlčími hlavami a vyzdobit mnoha vycpanými ptáky. Podobnou výzdobu měl prý i na vlastních poštovních známkách. Oba sourozenci, zemřelí v mladém věku, jsou také pochováni v hrobce na orlickém hřbitově.

Zástěrovým nájemcem byl Fabián Konvalinka, rovněž z Litomyšle, který zde hospodařil v létech 1873-1885. Ani tento zaměstnavatel nebyl oblíben, na lidi řval, byl hrubý, špatně platil a čeládka u něho dlouho nevydržela. Ten zřídil v orlickém dvoře výrobu škrobu, který byl zpracováván v obrovských kádích a na špýchaře se sušil. Za něho vyhořela od blesku dvorská stodola (prý to byl trest za jeho nadávání).

Potom byl v létech 1885-1895 nájemcem Josef Cejp z Vanic u Vysokého Mýta. Byl dobrým hospodářem a nahospodařil si značný peníz. Byl oblíben u obyvatel i u zaměstnanců, kterým přál. Holdoval pivu a vypil až 30 piv aniž se opil. Byl střední postavy, vážil 120 kg a byl výborný společník. Bohužel předčasně zemřel a pacht chtěl na zbývající 2 roky převzít jeho syn Josef (padl ve světové válce). Vrchnosti se však zvelebené hospodářství zalíbilo tak ho odmítla, že bude hospodařit sama.

Na tuto kalkulaci však hrabě doplatil. Hospodařil zde 13 let, kdy se vystřídali 2 správcové a 1 nájemce, každý z nich však hospodařil do vlastní kapsy. Když tito správcové nadělali na 40.000 K škody, rozhodl se hrabě v roce 1910 dvory znovu propachtovat. Tímto posledním pachtýřem do parcelace v roce 1922 se stal Václav Kašpar z Křovic (Hodečína), který byl hospodářem velmi zdatným, povahy však prudké a vznětlivé. Ten začal obdělávat půdu hlouběji, objednal si parní pluh a všechny pozemky ode dvorů přeoral. Tato práce se mu vyplatila a vše mu šlo jako na drátkách. Když se ho hrabě ptal jak to dělá, Kašpar mu odpověděl: Vy jste krmil správce a já prasata. Rovněž světová válka přinesla Kašparovi konjunkturu, vymohl si pěstování bursovních plodin, dařil se mu i chov dobytka. Byl i prozíravý, v době válečné nouze vyměňoval s železničáři jejich přídělové uhlí za obilí, poněvadž uhlí potřeboval na parní orání a železničáři zase potraviny. Po parcelaci dvora v roce 1924 se odstěhoval do Bezděkova u Rychnova/Kn.

Po parcelaci kyšperského velkostatku v létech 1922-24 byla snaha nabídnout dvorské budovy hospodářské škole, záměr však nevyšel, škola si postavila svoji budovu v Ústí nad Orlicí. Areál dvora tedy koupilo za 60.000 Kč Stavební družstvo železničářů v Kyšperku. V roce 1924 družstvo budovu na východní straně zbouralo a materiál byl použit na stavbu Kolonie rodinných domků u Kyšperka. Ze západní budovy byla zbourána část kde byly konírny, kravín a byt poklasného a zbytek budovy koupil orlický mlynář Karel Vondra. Ta mu potom sloužila jako sklad obilí, garáž a byt pro nájemníka. Stodola na severní straně areálu v roce 1924 vyhořela. Hrabě Stubenberg žádal, aby tyto historické budovy zůstaly zachovány a těžce nesl jejich zničení.

Hlavní zámeckou budovu koupil od družstva truhlář Josef Tomek z Kunčic za 20.000 Kč a k tomu 8 měřic pole. Když v budově bydlícícho truhláře Kašku nemohlo družstvo přinutit k vystěhování, vystavěli mu pode dvorem domek čp.141 zvaný „kolotoč“. Nový majitel dvora Tomek však Kaškovi bydlení v budově dovolil a tak družstvo prodalo domek topiči Janovi Adamcovi z Mistrovic za 20.000 Kč.

Následné úpravy hlavní budovy, prováděné po parcelaci dvora v roce 1924 a hlavně v létech 1968-69 se značně dotkly zejména její přízemní části a východních sklepů. Kladně lze hodnotit pořízení nové krytiny v roce 1980. Nebyly však tehdy osazeny okapy což mělo za následek ničení renesančních sgrafitových omítek.

 

 

 

Stanislav Adamec

historik a badatel

Orlice 2010